Bajka o přátelství zajíce a straky. Nebo to je králík? ☺

Žil byl, na trávníku uprostřed města, zajíček "ušáček". Moc sousedů neměl, tu a tam přiletěla vrána, nebo kos, případně nějaký ten holub, v jeho blízkosti vlastně trvale bydleli jen dva stejně ušatí sousedé.

Pravda, mezi jeho kamarády ještě nedávno také patřila nevyzpytatelná straka, ale znáte to, padlo pár "upřímných" slov a bylo po kamarádství, přestali spolu dokonce i mluvit, jak dokazuje následující fotografie:

"Ty kluku ušatá, pojďme zase spolu kamarádit. Slova plynou, jako když řeka teče a spolu s ní nakonec i kalná voda odteče", nevydržela to nakonec straka a začala dolejzat...

A hned pokračovala:

"Já Ti už nebudu říkat, že máš nejen oslí uši, ale i jeho rozum a zapomenu také na Tvoje pokřikování straka "zlodějka"... Hele... Tak se otoč a nebuď již uražený..."

Každá bajka přináší také poučení, ta naše ale spíše dává "otázku do pranice": Děti, jak by jste se zachovaly na místě toho zajíčka? Měl by se otočit a se strakou kamarádit zase dál? A proč? Může nastat taková situace také u lidí? Ano, může, a pokud nejde o nic vážného, nebo o život, je lepší se usmířit...

A jak to dopadlo? Ona straka toho zajíčka nakonec náhle klovnula do ocásku (nebo to bylo přímo do ... ☺), jenomže to bylo tak rychlé, že na snímku byla jej čmouha a mně se pak smíchem zalily oči slzami a bylo po focení definitivně. ☺ Pouze ještě vím, že překvapený zajíček odhopkal jen kousek stranou, aniž by ji za to zmlátil...