Moje "kvalifikační" předpoklady pro radění druhým
aneb stručný životopis, neboli curiculum vitae.
Bezpečnostní a další důležité informace o webu
Holky a kluci ušatí, zdají se Vám informace, poskytované tímto webem, tak trochu jiné, než jste očekávali? Také já jsem od života zpočátku očekával něco jiného a skutečnost mne trošku zaskočila ☺, jako možná nyní já Vás.
Přátelé, kamarádi. Všechny moje postoje a názory samozřejmě desetiletí ovlivňoval okolní svět, zejména ovšem tvorové, kteří si říkají, ani nevím proč, Homo Sapiens.
Od zkušeností s některými spolužáky, ve škole základní i střední, kteří se ke mně chovali v době, kdy jsem pro zdravotní problémy scházel ve škole každoročně nejméně 6 měsíců (z deseti) tak "přátelsky", že nemít sklerózu, bylo by mi z toho na zvracení možná dodnes (a to jsem použil, kvůli Vám, dětem, jen výraz docela slušný), přes poznatek, jak se chovají někteří lidé v mém blízkém okolí dodnes...
Často jsem byl skoro na dně, nevěděl jsem, jestli vůbec přežiji rok 2000, věčně nemocný, unavený, utahaný, všecko mne bolelo, a to až tak, že jsem pak už sotva chodil, 20 roků stále teploty až 38,5... K tomu věčně angíny a katary dýchacích cest a podobné "speciality"...
Ve škole mně přitom dělali spolužáci naschvály jen za to, že jsem kvůli marodění byl osvobozen z tělocviku, léta jsem byl ve stresu, co mi kdo provede, poslouchal jsem nadávky typu "ty sv*ně, tak ty nebudeš cvičit?" apod.
Na rozloučenou na školní léta, pár neděl před maturitou, mi někdo sebral již pracně dopsaný sešit z maturitního předmětu a bez sešitu mne k maturitě nechtěl třídní učitel pustit. Tak jsem ho, po večerech, celý musel podruhé přepsat, navíc k tomu, že jsem po mnoha měsících marodění musel dopisovat učivo i do všech sešitů ostatních a samozřejmě se vše i doučit. Nu což, tím jsem si to zase vlastně docela dobře zopáknul ☺.
Odmaturoval jsem a nějaký šotek mi nedlouho potom provedl u odvodu takovou lumpárnu, že Babinský je proti tomu obr Dobráček. S krevním tlakem 160/90, s bílkovinou v moči na tři křížky, s brýlemi a podobnými "malichernostmi" (to vše se ale z mé složky dosti záhadně ztratilo ☺, jak jsem později zjistil u přezkumného řízení), jsem byl na dva roky odveden na vojnu s ohodnocením A1, což cca znamená "schopen vojenské služby bez omezení".
To jistě nemělo žádnou spojitost s tím, že jsem předtím řekl své dorostové lékařce na střední škole (budu jí třeba říkat MUDr T., ale jakákoliv podobnost může být čistě náhodná ☺), že se mi nelíbí, jakým způsobem léčí moje zdravotní problémy, že třeba tím belasponem se mi ty teploty moc nesrazí a ani brát často penicilin mi nepřipadalo nijak přínosné a že bych chtěl tedy chodit k jiné lékařce a ona pak byla u odvodní komise... ☺ Nojo, kdo to mohl tušit ☺.
Na tehdejší dobu jsem ovšem dosti statečně podal proti tomuto verdiktu odvolání, předstoupil jsem před komisi jinou, kde už MUDr. T. nebyla ☺, a tak jsem byl ohodnocen zařazením již spravedlivějším, a to B3 a moc se v té komisi divili, jak jsem s brýlemi vůbec mohl být zařazen do kategorie A1...
Nebojte, Vesmír mne v tom nenechal ani dál. Jen první rok jsem strávil po ošetřovnách a nemocnicích několik měsíců a kdo byl na vojně, ten ví, že první rok tam byl vždy nejhorší.
Byl jsem např. také poslán celý červenec a srpen "na pozorování" do Vojenské nemocnice v Brně. No, sestřičky tam byly mladé a hezké, tak jsem tedy pilně plnil rozkaz a bedlivě jsem vše kolem sebe pozoroval ☺. Co na tý vojně ostatní viděli tak špatného?
I přes všechny ty trable jsem už tehdy měl dosti vyvinutý smysl pro pomoc druhým, pomáhal jsem v té nemocnici dle možností převážet pacienty na vyšetření apod., což vedlo k tomu, že si mne dokonce sám ředitel Vojenské nemocnice vyžádal u mého útvaru o uvolnění, abych šel do té nemocnice dělat "lapiducha".
Přijít na útvaru o velice dobrého vojáka (= o mne, heč!) ale nechtěli, a tak jsem byl raději zproštěn výcviku
a i ten druhý rok to tam tedy docela šlo a vůbec, to je vojenské tajemství, co je Vám do toho,
stejně byste mi nevěřili, jaký to třeba bylo báječný pouštět si s klukama vojáky ČSLA na tankodromu
draka, což jsem i přes svá zdravotní omezení naštěstí zvládal docela dobře, ono to tam dost foukalo a žádné velké
běhání nebylo nutné...
☺. Paní doktorko T., děkuji za ty vzpomínky...☺
Své problémy jsem přes to všechno nezačal řešit alkoholem, cigaretami a podobnými náhražkami štěstí. Je totiž všeobecně známo, že kdo není dostatečně silný, aby byl schopen řešit životní problémy a nástrahy světa, ten se dá na pití alkoholu, navozující pocit euforie, která vše, co dotyčného trápí, milosrdně přehluší, ale nevyřeší nic.
Mám se snad já cítit slabý a bezmocný? Proč? Já se naopak považuji za velmi silného jedince, který to vše zvládl, a dokonce zastávám názor, že za blbost nikdo nemůže a velikost člověka je dána tím, jak se chová ke svým nepřátelům, ke slabým, utiskovaným, nemohoucím a pod. a klidně ze sebe ještě dělám zdarma ťulpase ☺ pro pobavení těch, kteří se potřebují odreagovat.
Po vojenské službě nastal čas jít pracovat... Jako jeden z mála jsem měl ovšem od Národního výboru jen potvrzení, že vzhledem ke svému vzdělání a zdravotnímu stavu mi ani oni nejsou schopni sehnat práci. To tehdy muselo být, za socializmu musel pracovat každý, policajti kontrolovali v občanských průkazech razítko zaměstnavatele.
Pro mne bylo samozřejmě důležité pracovat v kanceláři, někde venku mi to zdravotní stav nedovolil a tehdy SŠ už bylo docela "velké" vzdělání a sehnat odpovídající práci nebylo tak jednoduché. Naštěstí jsem se nakonec ten pracující inteligent přece jenom stal a peníze se mi začaly na kontě hromadit. Cca 1 200 Kčs hrubého měsíčně...
Socializmus jsem tedy tak nějak přežil... V té době byli všichni, a tedy i já, oslovováni "soudruhu", což stále bylo mnohem lepší, než "ty sv*ně" tehdy ve škole ☺. Jenomže osud na mne myslel v dobrém i dál, našli se totiž i tací, kteří mi říkali třeba "ty můj medvídku" ☺, což všechna ta dosavadní oslovení bohatě vynahradilo...
Přišel kapitalizmus... Nastoupil jsem do zaměstnání, o kterém jsem si myslel, že se stane mým celoživotním naplněním a dělal jsem vše pro to, abych toho byl hoden. Věnoval jsem mu veškerý svůj volný čas, svoji energii i všechny své síly. Obětoval jsem mu doslova vše...
Již 27 let pracuji v jednom oddělení, prožil jsem zde mnohé dobré věci, ale bohužel i některé zlé, jak jinak, ono to ezoterické jin a jang platí i v Čechách ☺.
Základní poznání z této etapy historie? Dalo by se shrnout do rčení "Čiň čertu dobře a peklem se ti odmění", případně podobnému "Pro dobrotu na žebrotu", nebo do více optimistických, "Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš" a "Jak zaseješ, tak sklidíš"?
Prozradí Vám to webová stránka VIP-blog.cz >>>
Pokládám si samozřejmě občas otázku: "Proč zrovna já jsem dostal od Přírody takový dárek, jakým je vnímání Vesmírné energie a to vše okolo toho?" Za zásluhy o výstavbu Vesmíru? S tím si nejsem moc jistý ☺, nebo abych se mohl bránit všem těm "dobrákům" kolem sebe? Zde už bych si to představit, po těch předchozích informacích, již uměl...
Vydedukoval jsem ovšem (a to ani doma nemám akvárko ☺), že cestou zcela duchovní se nemá cenu zatím vydávat, a to ze zcela prostých důvodů: ani to, že je někdo tzv. "věřící", neznamená, že je i automaticky čestný, poctivý, férový apod. a navíc, hlásat lidem o andělích, které sám nevidím, je zcela něco jiného, než povídat o Vesmírné energii, kterou osobně vnímám.
A má to i mnohá další úskalí. Nemohl bych si od plic ulevit, když se praštím kladívkem do prstu, nemohl bych si prohlížet obrázky spoře oděných žen ☺ apod. Nechtěl jsem si ale ani zabouchnout zadní vrátka, kdybych třeba chtěl něco ukrást, nebo požádat manželku bližního svého, člověk nikdy neví, co život přinese ☺.
A to nemluvím o tom, že bych Ti pak nemohl ani povídat o tom, jak se bránit těm, kteří Ti ubližují, nebo Tě nějak trápí, protože bych Ti musel říkat o tom, že když Ti dá někdo facku, máš nastavit také druhou tvář, abys "koupil" ještě jednu i z druhé strany ☺, jenomže v ezoterické literatuře se zcela běžně popisuje, jak se bránit pomocí Vesmírné energie...
To mám být pokrytec, jako všichni ti okolo mne? Každý se buď bojí, aby nepřišel o místo, nebo touží po skvělé kariéře, a tak to je samá vlezdoprdelka a podržtaška, do očí říkají jedno a za zády něco zcela jiného... To ne, milé děti, raději budu neoblíbený, ale upřímný, čestný a férový.
Naštěstí jsem výše jmenovaným svodům celkem odolal, jen jsem např. požádal manželku bližního svého, jestli bych se o ni mohl opřít, když nás asi pět čekalo na autobus, jdouce po ránu z místní vinárny ☺... Foukal asi nějaký dost silný vítr, klátilo to se mnou při chůzi ze strany na stranu, ani stát rovně jsem pořádně nemohl, takže jsem potřeboval nějakou oporu ☺.
No, snad to tedy zase tak moc velký hřích nebyl a navíc, tohle mi říkali, vzhledem k výpadku mojí paměti, až druhý den v práci, když jsme si vařili hromadně česnečku, takže, kdo ví, jestli to tedy nebyly jen pouhé pomluvy ☺.
A vůbec, dozvěděl jsem se pak časem z důvěryhodných míst, že předpoklady a šanci pro nastoupení opravdové duchovní cesty mám, tak to já na sobě ještě zapracuji mnohem více a "hin sa hukáže", co bude dál...
Jo, pokud jde o ten stav blaženosti po cestě z vinárny, bylo to ovšem jen jednou v životě, z tzv. mladistvé nerozvážnosti, a když jsem potom druhý den zakoušel pocity méně blažené, řekl jsem si: "jseš snad blbej, chlapče, abys takto trpěl? Nejseš."
A bylo to, od té doby s tím nemám žádné problémy, nemám potřebu si připít ani na Silvestra, stav "opojného štěstí" si dovedu vytvořit i jen pouhou myšlenkou na to, jak "čestní a charakterní" jsou mnozí lidé kolem mne a že i bez velkého snažení jsem na tom morálně mnohem lépe...
A mám to zadarmo! ☺
Já se všech svých zdravotních problémů nakonec po r. 1989, kdy se k lidem konečně dostaly informace také jiného charakteru, než jen ty "oficiální nesmysly", přece jenom zbavil, a to během cca jednoho roku, omezil jsem třeba konzumaci tzv. nezdravých jídel a stal se zázrak...
Zázrak? Všechny ty socialistické "dietní" párky, uzené maso, vlašský salát, bílé pečivo, barvené limonády, konzervy, to vše jen nestačily ledviny a játra zpracovávat... Takže možná ani ne nějaký zázrak, ale správné informace mi umožnily návrat do normálních kolejí.
K tomu skoro roční léčebná kůra, kdy jsem měl každý den naplánováno pití nějakého "lektvaru", k tomu potírání některých částí těla tinkturami, přikládání všelijakých obkladů, navíc různé čaje, různorodé procedury atd. Jo, vážení, zcela "zadarmo" to tedy zase samozřejmě nebylo...
Zda se dá stejně rychle vyléčit i ješitnost, závist a "blbost", to ovšem není vůbec jisté. Všechny trable a trápení, které mne v životě potkaly, zde ani psát nemohu, to byste místo odreagování a pohody měli spíše slzy v očích.
Jak postupovat, pokud se ve Vašem okolí objeví nějaký "blbec"? Každého je potřeba zaregistrovat zde: Centrální registr blbců pro Čechy, Moravu a Slezsko, aby o nich byl dostatečný přehled.
Co s načatým životem? Rok jsem ještě čekal, jestli se zdravotní problémy nevrátí, ale vše bylo OK, a tak jsem začal cestovat: se stanem jsem poznal skoro celou Evropu (zbývá mi navštívit už jen jen Albánii, Bělorusko a Maltu), znám i kousek Afriky a Asie...
Byl jsem na úrovni Mrtvého moře v Jordánsku (což je cca 400 m pod úrovní hladiny moře) i ve výšce 4 167 metrů nad mořem v Maroku, stanoval jsem kousek od chrámu v Abu Simbelu na jihu Egypta i na Islandu na sněhu...
Projel jsem se stanem Turecko, Sýrii, Jordánsko, Izrael... smočil jsem prst v Baltickém moři v Petrodvorci u bývalého Leningradu (Rusko), jakož i v Černém moři v Batumi (Gruzie)... znám Nordcap na severu (Švédsko), Cabo da Roca na západě Portugalska i Gibraltar...
Bivakovat v 3 207 metrech nad mořem a druhý den pak zdolat "čtyřtisícovku" Jebel Toubkal, nejvyšší horu Maroka i celé severní Afriky, to pro mne byla hozená rukavice a já ji zvedl...
Vzhledem k tomu, že nejsem žádné "béčko" (vlastně ne, jsem B3 ☺), tak jsem si výstup ještě zpestřil tím, že jsem si vzal do krosny malou lahev Demi-sektu, abych (pro mne) triumfální výkon na vrcholu náležitě oslavil (a vezl jsem si i tu cedulku, viz foto). O tom ale nikdo ze spolucestujících dopředu nevěděl.
Povedlo se, po stanutí na vrcholu jsem vyndal, sotva dechu popadaje, tu skleněnou (snad kilo těžkou) zelenou láhev a nabídl jsem "loka" ostatním... Však se mi také dostalo od šéfky velkého ocenění, řkouce: "Teda Ivane, ty jsi ale číslo!" Zcela vystihla situaci: ano překonal jsem sám sebe a dokázal jsem si, že jsem opravdu "jednička" ☺. A jak jinak, ještě jsem pak prázdnou flašku zase snesl dolů k chatě.
A to mám brát svůj život za nepodařený, za promarněný? Proč? Start se sice moc nevydařil ☺, ale později jsem se stal vnitřně tak bohatý, že nyní mohu žít už jen z úroků a ještě mohu optimizmus rozdávat zdarma každému, kdo o to projeví zájem. A tím, že jsem byl v Rusku, mohu i radit...
Ten "cestopis" přitom vůbec není chlubení, mnozí toho procestují mnohem více, ale malý důkaz, že sebehorší, až skoro bezvýchodná situace se dá zvládnout. Ne všechno, co Tě na světě potká, musí být hnedka "trest Boží". Může to být jen obyčejná životní zkouška...
Přečtěte si o mém cestování větší detaily: Světošlápek
Návrat zpět nahoru, kde je "menu" odkazů.